Martin Svoboda: Práce hráčů mužů u mládeže je jednoznačně přínosem pro obě strany

Pojďme si pro přehlednost připomenout, které osobnosti třebíčského hokeje v současnosti pomáhají s výchovou malých talentů.

Dlouholetým trenérem a funkcionářem klubu je Radek Novák, ke kterému se letos u staršího dorostu připojil Milan Přibyl. Štěpán Hrůza a Zdeněk Sedláček pracují u starších i mladších žáků. Práci od čtvrté třídy níže má na starosti Martin Čech. Zde v kolonce Realizační tým najdeme Rostislava Malenu, Milana Přibyla, Zdeňka Sedláčka i Jakuba Lva. Tréninky gólmanů od mužů až po ty nejmenší brankáře má pod palcem Milan Máj. S prací u mládeže ale pomáhají i aktivní hráči. Ve videu o tom hovoří Václav Čejka a Richard Kristl, ale na trénincích žáků můžete vidět i Davida Dolníčka, Romana Erata či Jana Wasserbauera.

Mužem ve vedení klubu, který se věnuje práci s mládeží, je Martin Svoboda, kterého jsme požádali o odpovědi na několik otázek týkajících se právě práce u mládeže Horácké Slavie.

Když se řekne Horácká Slavia Třebíč, každý si představí tým mužů... Jsou to ale i mládežnické týmy.

Pro část veřejnosti je Horácká Slavia vnímána jako tým mužů a odděleně k tomu mládežnické týmy. Ve skutečnosti jsou to ale velmi úzce propojené nádoby. Jednak obecně řečeno, hokej dospělých by bez mládeže vůbec neexistoval. Mužstvo mužů je navíc jakýmsi vzorem pro malé kluky a holky a láká je k tomu, aby si šli zahrát hokej. O čem se ale moc neví, je fakt, že většina hráčů, kteří jsou naši kmenoví pro tu danou sezónu, navíc kromě práce u družstva mužů pracuje jako jacísi asistenti nebo řekněme pomocníci u mládežnických mužstev. Seznam těch kluků by byl delší, ale jmenovat můžeme například Václava Čejku s Richardem Kristlem u mladších a starších žáků. David Dolníček s Romanem Eratem pracují u třetí a čtvrté třídy a mohli bychom pokračovat dále. Tihle hráči jednak předávají mladým své zkušenosti, jednak jsou určitým motivačním faktorem a vzorem pro malé děti. Navíc dávají tréninkům mládeže takový další rozměr a šmrnc.

Jedná se o novinku, nebo jde o dlouhodobější projekt zapojení hráčů mužů k práci s mládeží?

Tohle není žádná velká novinka, provozujeme tuto praxi každou sezónu. Každou sezónu se to však trošku mění podle potřeb jak mládeže, tak A – týmu. Je to trend, sami někteří hráči s tím v minulosti přišli třeba i z důvodu, že tady v mládeži měli i vlastní děti. Určitě to však i jim samotným hokejově něco dá. On když člověk sám trénuje, tak si to odmaká a má hotovo. Druhá věc pak je to vysvětlit a chtít po někom zvládnutí daného cvičení. Možná to pak samotným hráčům pomáhá při vlastních trénincích s týmem mužů. Lépe si uvědomí co a proč po nich trenéři chtějí, lépe si uvědomí nějakou chybu, kterou dělají a kterou mají zautomatizovanou.

Účast dospělých hráčů u mládeže určitě má svůj smysl. Které kategorii to ale podle Vás dá nejvíc?

Vzpomínám si, když jsme do kabiny žáků přivedli kdysi Vildu Buriana. Kluci tenkrát pořádně nevěděli, kdo to je. Za rok už ho viděli, jak válí za Kometu, dneska ho znají z televize ze zápasů Olomouce. Z tohoto pohledu to nejvíce dá právě dětem a dospívajícím hráčům, pro které už to můžou být vzory. Uvědomí si, co ten hráč dokázal, kde byl, kde hrál, jak hraje a že byl s nimi v jedné kabině a na jednom ledě. Týká se to nejvíc asi kategorie mladších a starších žáků. Tam se tvoří takové to povědomí o tom, že někdo pochází z našeho města, začínal s hokejem v našem klubu a někam to dotáhl. U vyloženě malých dětí, řekněme od třetí třídy níž, jde spíš o velká jména. Tyhle děti znají spíš jen Jágra, mediálně známé tváře. Ostatní mají spíš schované pod hokejovou helmou a objeví je až později.

Není u těch malých capartů trošku problém s tím, aby poslouchali hráče, kterého neznají, ale který jim radí? Není pro ně přece jen větší autorita trenér?

Ono to je tak, že malé děti třeba rády chodí trénovat, je to pro ně zábava. Ale nechodí pravidelně na zápasy mužů, to přichází až kolem té kategorie mladších a starších žáků. Jedna věc je si odtrénovat svou tréninkovou jednotku a druhá je být v hledišti a udržet třeba dvě hodiny pozornost a sledovat zápas. To je pro malé děti velká zátěž, jsou ještě hodně rozlítané a roztěkané. O to lepší pak je, když přijdou o kategorii výš, do těch třeba mladších žáků a jsou na ledě s hráčem, kterého mohou naživo vidět i při ostrém mistrovském zápase. To je pro ně jednoznačný přínos a o to nám jde.