Libor Havlíček, vicemistr světa za rok 1979
Autor: Michal Martoch, foto: Pavel Navrkal - Hoši, děkujeme... (Akcent, Třebíč 2003), Příběh hokejového klubu. Libor Havlíček (Jota, Brno 2011, s. 332 - 334), časopis Stadión a soukromý archiv autora
Libor Havlíček byl jedním z největších talentů konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let. Úžasný technik, jenž vynikal skvělou přihrávkou, kličkami a čichem na góly, hokejově vyrůstal v Třebíči, kde exceloval až do svých 17 let. Poté odešel za zkušenou do Brna, se kterým spojil nakonec většinu své ligové kariéry. Povinnou dvouletou vojenskou službu odsloužil v Dukle Jihlava, kde pod vedením Jaroslava Pitnera ještě zdokonalil své herní umění. Nejčastěji nastupoval v útoku s Černíkem a Augustou. Po vojně se vrátil do Brna, v dresu Zetoru odehrál dalších sedm sezón. Zde hrál nejčastěji nejprve s Číhalem a Mrázem, později pak byli jeho spoluhráči v útoku většinou Nekola a Otoupalík. V roce 1984 odešel do zahraničí, působil hlavně v SRN.
Střední útočník s výborným pohybem patřil k nadprůměrným ligovým hráčům. Ročník 1978/79 byl asi jeho nejlepší sezónou – pronikl i do reprezentace a na Mistrovství světa. Z turnaje, který se konal na jaře roku 1979 v Moskvě, si odvezl stříbrnou medaili. Už od prvního utkání hrál přitom v naší elitní formaci s Ivanem Hlinkou a Jaroslavem Pouzarem. Na turnaji sice neskóroval, ale připsal si čtyři asistence. Celkem odehrál v reprezentaci 31 utkání, ve kterých vstřelil 5 branek. Jeho ligová bilance se zastavila na 11 sezónách, 421 utkáních a 126 brankách.
Základní informace
| Jméno: | Libor Havlíček |
| Přezdívka: | Havlajs |
| Narozen: | 13. října 1953 v Třebíči |
| Výška: | 176 cm |
| Váha: | 86 kg |
| První klub: | TJ Spartak Třebíč |
| Pozice: | centr |
| Číslo dresu: | 14 |
| Další kluby: | ZKL Brno (později TJ Zetor Brno), HC Dukla Jihlava, SC Riessersee (NĚM), Zürich SC Lions (ŠVY), EHC Straubing (NĚM) |
| Zajímavost: | k prvnímu ligovému zápasu nastoupil 13. října roku 1972 doma proti Plzni (9:5) |
Hokejová kariéra
TJ Spartak Třebíč
Libor Havlíček začínal s hokejem na rybníku Kuchyňka, odkud vzešel i slavný hráč a trenér Vladimír Bouzek. Až do první třídy bydlel navíc s rodiči v nedaleké Trnavě, teprve pak se přestěhovala rodina do domku v Třebíči a malý chlapec mohl pozvolna začít svoji hokejovou kariéru. „Měl jsem štěstí, že to bylo na rybník kousek. Mohl jsem jezdit na bruslích skoro až domů,“ vzpomínal pro knihu Příběh hokejového klubu, ze které budeme v tomto profilu vycházet.
Rybník Kuchyňka i led si doslova zamiloval. „Trávili jsme na něm soboty, neděle, každou volnou chvíli. Někdy jsme nešli ani na oběd. Táta nám nastříkal ještě led na zahradě, takže jsme na něm byli vlastně pořád,“ rozpomínal se Havlíček na svoje hokejové začátky. A protože získával velmi dobrou techniku, brzy přešel do žákovského mužstva Třebíče.
Postupně prošel všemi mládežnickými kategoriemi, v šestnácti letech už byl mezi muži, kteří hráli druhou nejvyšší soutěž. V rodné Třebíči se ale dlouho neudržel, po sezóně 1971/72, ve které vstřelil ve třiatřiceti zápasech 10 branek a na 27 jich přihrál, si ho všiml zrovna třebíčský Vladimír Bouzek, který trénoval úspěšně v Brně. „V osmnácti, v roce 1972, si mě všiml trenér Bouzek a vzal do tehdy ještě slavné Komety. To byla hodně tvrdá škola,“ připomněl i fakt, že v kádru ZKL působili legendy nejen brněnského hokeje – Josef Černý, Jaroslav Jiřík, Oldřich Machač, Richard Farda, Jaromír Meixner nebo Vladimír Nadrchal. „Bohužel, ta silná skupina hráčů už tenkrát měla nejlepší roky za sebou. Ale já si strašně vážím toho, že jsem s nimi mohl hrát.“
ZKL Brno
Mladí hokejisté se příliš mezi legendami neprosazovali a museli odcházet na hostování jinam. Havlíček vydržel. „Po půl roce, když zjistili, že něco umím, mě vzali mezi sebe a mohl jsem jim tykat. Postupně jsem s nimi začal chodit na stadion i do posilovny, byl jsem součást týmu. I když si pamatuju, že po týdnu v Kometě jsme jeli na soustředění do Karviné a já neměl v kabině místo, protože někteří borci měli dva fleky. Lítal jsem po zimáku a sháněl židli.“ Byla to velká škola pro mladého „bažanta“. V útoku začínal nadějný centr mezi Ševčíkem a Jiříkem. Bouzek byl na něj přísnější než na ostatní, měl velké nároky. Talentovaný útočník se přesto prosadil. „Něco jsem musel umět, jinak by se mi to nikdy nepovedlo. Kdyby lidi viděli, jakou jsme podstupovali dřinu. Makali jsme na lodích, v lese. Naše fyzička byla jedinečná,“ vzpomínal po časech.
Zajímavostí je, že Libor Havlíček se představil v sezóně 1972/73 v Brně poprvé, trenér Vladimír Bouzek naposled. Druhou zajímavostí je pak fakt, že nechybělo mnoho a Havlíček by místo Brna zamířil do Sparty. Kolem jejich domu totiž kroužili funkcionáři pražského klubu. „Táta už tehdy nežil, takže máti z toho byla vykulená, jenže zrovna jsem nebyl doma, a když přišel Bouzek, skončil jsem v Brně.“
Za brněnský klub odehrál nakonec deset sezón (z toho jednu v nižší soutěži). „Kádr se postupně měnil. Zažili jsme lepší i horší sezony, v Brně jsem nechal velký kus života,“ zavzpomínal.
HC Dukla Jihlava
Roky strávené v ZKL (později Zetoru) přerušila povinná vojenská služba, tu strávil Libor Havlíček v Jihlavě. Fandil jí už jako malý kluk, teď měl možnost strávit dva roky ve špičkovém klubu. Vytvořil útočnou formaci s Františkem Černíkem z Vítkovic a Josefem Augustou, odchovancem Havlíčkova Brodu. „Dávali jsme spoustu gólů, byli jedni z nejlepších v lize. Díky tomu jsem měl jet i na mistrovství světa do Vídně v roce 1977.“ Jenže to nakonec nedopadlo, protože Slováci vyžadovali třicet procent hráčů v týmu a místo Havlíčka jel Vincent Lukáč.
Jihlavské angažmá přineslo Havlíčkovi pod trenéry Jaroslavem Pitnerem a Stanislavem Neveselým zdokonalení herního umění, možnost zahrát si s kvalitními hokejisty a posléze i proniknutí do reprezentace. „Bylo to fajn, poznal jsem skvělou partu i vynikající hokejisty. Klapáče, Suchého, Pepka Augusta, Miloše Nováka a řadu dalších. Začal jsem se objevovat v reprezentaci a měl blízko jak na olympiádu do Innsbrucku, tak na mistrovství světa v Katovicích. Ale tehdy panovala určitá politika. V kádru museli být někteří hráči, na mě se nedostalo. No co, odnesl to čas,“ zmiňoval Havlíček znovu fakt, kdy se nad herní kvality dostávala v minulém režimu i politika.
Po dvou letech se musel vrátit do Zetoru, i když se mu příliš nechtělo. V Brně totiž chyběli hráči střední generace, kteří by nahradili postupně odcházející starší hokejisty. Jenže když mateřský klub nedal souhlas, nedalo se nic dělat. Havlíček se proto vrátil do Brna, kde stihl ještě jednu sezónu po boku legend Černého, Machače nebo Dzurilly. Jenže to už se jedenáctinásobný vítěz ligy propadal ke dnu a vyklízel pozice.
Reprezentace
I přesto se Havlíček prosadil v sezóně 1978/79 do reprezentace a zahrál si nakonec i jediný velký turnaj. „Byl jsem asi na pěti Izvestijích, ale velký turnaj jsem chytil jen jeden.“
Nebylo snadné dostat se do závěrečné nominace pro mistrovství světa, zvlášť když se tehdy hrálo ještě na tři útoky, ale vynikající sezóna ho katapultovala na vrcholový turnaj. „Ivan Hlinka mi tehdy řekl: „Kamaráde, buď mi budeš hrát na pravém křídle, nebo se na mistrovství nepodíváš.“ Tak jsem si říkal pro sebe, že u mantinelu to nějak přežiju a bude to dobré. Sice to byla jiná pozice, než jsem byl zvyklý, ale musel jsem to přijmout.“ Havlíček na pravém křídle elitního Hlinkova útoku s Pouzarem na levém křídle odehrál celé mistrovství, gólově se neprosadil, ale přihrál na čtyři branky.
S Československým týmem získal stříbrnou medaili, byť si z turnaje odnesl i smutnou vzpomínku na dva debakly od Sovětského svazu (1:11 a 1:6). Zvlášť ten první výsledek byl hodně krutý a trpký. „Na ten zápas si občas vzpomenu. Máte pravdu, byla to darda... V brance stál Marcel Sakač a spadlo nám tam snad úplně všechno. Něco neuvěřitelného... Naštěstí jsme se oklepali a ostatní utkání zvládli. Byla z toho stříbrná medaile. I když ten výsledek zůstal v hlavách hokejových fandů možná dodneška,“ zavzpomínal pro hokej.cz.
Zahraniční angažmá, závěr hráčské kariéry
V sezóně 1979/80 Brno poprvé sestoupilo a i když se po roce navrátilo zpět, na přední pozice se už nevrátilo. Opět se bojovalo jen o záchranu. Za další dva roky, po sezóně 1983/84, Havlíček zamířil do zahraničí. Obdržel nabídku z Riessersee, což byla tehdy jedna z bašt německého hokeje. „Hokej v Bavorsku měl kvalitu, náš tým patřil k nejlepším. Řeknu vám, zažil jsem tam parádní sezony. Nenajdu věc, která by mi vadila. V klubu trénoval Jan Eysselt, byli tam Jozef Golonka, Vlado Dzurilla. Naše hokejová škola tam měla zvuk. Dařilo se.“
Havlíček tam nakonec odehrál tři sezóny (pozn. red.: v roce 1986 vyhrál kanadské bodování soutěže se 103 body), rok strávil ve švýcarském Curychu, aby pak opět oblékl dres Riessersee. Poslední sezónu v hráčské kariéře strávil jako hrající trenér nedaleko českých hranic, ve Straubingu.
V roce 1991 se jeden z nadprůměrných ligových hráčů konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let vrátil do Brna. Stal se manažerem Komety. Po třech těžkých letech, kdy panovaly špatné podmínky (pozn. red.: brněnský hokej byl v krizi a málem zanikl), toho měl dost a zamířil do Velké Bíteše, kde tři roky trénoval.
Když se v sezoně 1984/85 ptali novináři Karla Nekoly, Havlíčkova spoluhráče z Brna, na kterého hráče nejvíce vzpomíná, odpověděl jednoznačně: „Na Libora Havlíčka. Ten kdyby zůstal v dresu Jihlavy, tak mělo Československo dlouho vynikajícího reprezentanta. Potřeboval vojnu!“
Libor Havlíček prožil zajímavou hokejovou kariéru a zařadil se mezi osobnosti třebíčského i brněnského hokeje.
Zdroj: Příběh hokejového klubu. Libor Havlíček. Brno: Jota, 2011, s. 332 - 334.
Václav Jáchim: Jestli chceš na šampionát, musíš mi hrát křídlo, uslyšel Libor Havlíček od Ivana Hlinky. In: hokej.cz.
