Lední hokej ve Skotsku

Jaký sport vládne Británii

Pokud nějaký sport vládne Británii, pak nepochybně fotbal, který mnohdy přerůstá ze sportu do náboženství a to doslova. Nejvíce je to vidět v Glasgow, v němž se o svoji popularitu dělí týmy Celticu a Rangers. Fanoušci Celticu jsou ponejvíce katolického vyznání a nic je nedokáže rozzuřit tak, jako vítězství těch protestanských Hunů z Rangers. Samozřejmě to platí i naopak - protestantské fanoušky Rangers nepotěší žádná jiná zpráva více, než když Celtic dostane na frak. Militantnější fans z obou týmů nevynechají jedinou příležitost, jak svým sokům velmi pádně vysvětlit, proč jsou Rangers (respektive Celtici) lepší, než Celtic (respektive Rangers). Co se týče ostatních sportů, ty se musejí skromně krčit v koutku a doufat, že si jich sem tam někdo všimne. Mezi ty populárnější, alespoň trochu oblíbené, patří ragby, kriket a pozemní hokej, jenž velmi často hrají i ženy. Jeho lední varianta není v Británii příliš známá, lidé sice vědí, že takový nesmysl, jako je mlácení do gumy na ledové ploše, existuje, ale naprostá většina z nich ani nedokáže odpovědět, zda je něco takového možné spatřit v jejich městě.

Nejvyšší hokejová soutěž v Británii se nazývá Superliga. Jejím asi nejznámějším týmem jsou London Knights, kteří - pokud si dobře vzpomínám - nedávno hráli i proti pražské Spartě. Mimo ně ligu hrají například týmy Manchesteru, Bracknellu, irského Belfastu a skotského Glasgow, který jsem viděl při utkání s anglickým Sheffieldem.

Skotští orli z Glasgow

Glasgow je jediným městem ve Skotsku, v němž se lední hokej hraje na nejvyšší úrovni. Nedávno se Skotští orli, jak se tento celek nazývá, do města přistěhovali z Ayru (menší město jihozápadně od Glasgow), což ale většina Glasgowanů ani nezaznamenala. Tým sídlí v Braehead Areně, která je součástí obrovského nákupního střediska na okraji Glasgow. Sama Braehead Arena byla postavena pro multifunkční využití, mimo hokej se zde hraje i košíková a navíc se pořádají zde různé kulturní akce. Všechna místa v hale jsou k sezení a kapacita pro sportovní utkání čítá zhruba 2.500 lidí.

Lístek na hokej stojí osm liber (asi 400,- korun). Našinci, jenž by vše chtěl přepočítávat, se to může zdát jako šíleně přehnaná částka, ale když uvážíme, že jízdenka na metro stojí 90 pencí (asi 45 korun) nebo pinta piva v "pubu" od 1,5 do 2,5 libry (75 - 125,- korun), je to ještě přiměřená cena (mimochodem - lístek na Rangers stojí nejméně 20 liber, ale můžete si být skoro jisti, že ho neseženete - všichni mají permanentky a o zbylé vstupenky se postarají překupníci).

Jak už jsem naznačil výše, 26. října jsem zhlédnul utkání mezi Skotskými orli a Sheffieldskými oceláři (nenapadá vás zajímavá pararela s jistými týmy české Extraligy?). Když jsem si šel lístek asi 3/4 hodiny před zápasem koupit, stála před pokladnami neuvěřitelná fronta, která navíc postupovala pěkně pomalu (všichni zde platí kartami, což má i své nevýhody, jednou z nich je velké zdržení při kontrole účtu majitele karty a následné podepisování stvrzenky). Už jsem v duchu oželel první třetinu zápasu, když přišel jeden z pořadatelů, který se čekajícím lidem omluvil a řekl, že když jich je tady tolik, posunou začátek utkání o půl hodiny. Dost dobře si nedovedu představit, že by se něco takového stalo u nás - lidé už čekající uvnitř by asi zbořili stadion, kdyby se úvodní vhazování mělo posunout.

Hodně lidí ve frontě na sobě mělo hokejové dresy. Kromě Eagles a Steelers zde byly zastoupeny i další britské týmy, k vidění bylo i několik barev NHL, jeden kluk měl dokonce něco mezi dresem a mikinou, na níž bylo napsáno CCCP. Bohužel jsem na dresech NHL neviděl ani jedno české jméno, natožpak aby někdo měl celý český dres.

Atmosféra utkání

Člověk jdoucí ve Skotsku na hokej nemůže čekat, že se stadion bude otřásat skandováním fanoušků, natožpak nějakého kotle. Ano, byl zde jeden buben povzbuzující Eagles, ale to bylo asi tak vše. O bojovnou náladu se musela postarat hudba hrající mezi vhazováními skládající se z popových a rockových písniček a zejména pak roztleskávačky, jev na českých hokejových stadionech prakticky neznámý.

Děvčata (v anglicky mluvících zemích nazývaná cheerleaders - cheer = povzbuzovat a leaders = tahouni) měla přidělený prostor na pódiu za jednou z branek a svými kreacemi a skandováním se pokoušela vyburcovat hráče Glasgowa k lepšímu výkonu a fanoušky Glasgowa k halasnějšímu povzbuzování. Ne vždy se jim to ale dařilo, navíc ani jejich pohyby nebyly zrovna dobře zrežírované. Jinak byly holky poměrně hezké, ale není nad pořádný kotel, že?

Mnohem lepší atmosféru dokázali vytvořit příznivci Sheffieldu, kterých z tohoto města ležícího asi 300 mil (zhruba 500 km) od Glasgow přijelo fandit opravdu velké množství. Ti obsadili jeden celý roh a dávali o sobě docela vědět. Za mnou seděl jeden pán s celou rodinou (všichni byli v dresech Sheffieldu), který řval naprosto stejně jako nám známí strejdové z našich hokejů.

Zvláštnosti a pravidla britského hokeje

Kromě roztleskávaček je zajímavůstkou jistě i to, že britský hokej více kopíruje kanadská pravidla. Stejně jako v Evropě se zde sice hraje bez ofsajdu na červené čáře, ale zato zakázaná uvolnění se pískají podle vzoru NHL - hra se tedy přeruší, až když se bránící hráč za brankovou čárou dotkne puku. Dalším kanadským prvkem je odečítání času namísto nám dobře známého přičítání.

Britové kopírují NHL i mimo led - za brankou stejně jako v Kanadě a USA nevisí sítě, které by měly zabránit ohrožení diváků ve chvíli, kdy puk v plné rychlosti přelétne plexiskla. Ta jsou sice za brankou mírně nastavena, ale stejně to příliš nepomáhá. Byl jsem rád, že jsem nedostal lístek za gólmanem, při některých opravdu nebezpečných situacích jsem si vzpomněl na NHL, kde puk nedávno zabil nějaké děvče.

Protože ve Skotsku hokejovým pravidlům skoro nikdo nerozumí, musejí je organizátoři divákům náležitě vysvětlit. A dělají to opravdu polopaticky, o první přestávce na led vyjeli tři hokejisté-figuranti, na nichž jeden z pořadatelů divákům vysvětloval pravidla. Pro člověka, který alespoň trochu hokeji rozumí, je to veliká legrace. Hokejisté se po ledě plouží co možná nejpomaleji, aby diváci alespoň trochu smysl pravidla pochopili.

I zde probíhají o druhé přestávce soutěže, ty se ale poněkud liší od těch, jaké známe my. Protože ve Skotsku asi nikdo neumí držet hokejku, nebylo by možné soutěžit ve střelbě na bránu. Cílem soutěže, kterou jsem měl možnost spatřit, bylo obléknutí trička. Prostě se v hledišti vybrali čtyři chlapi, kteří pak na ledové ploše měli v co nejkratší době obléknout tričko ležící před nimi. Jaký to mělo smysl jsem nepochopil, ale ostatní diváci se docela bavili.

Styl hry

Zajímavý je i styl hry. Pokud jsem dobře pozoroval, hrály oba týmy systémem 2-1-2. Útočila tedy obě křídla, za nimi zůstával střední útočník jako jakási záloha a obránci normálně bránili. Poněkud zvláštně působily přesilovky se čtyřmi útočníky a jedním obráncem. Vzhledem k tomu, že hokejisté hrající v Británii nejsou žádní mistři v přihrávání, bylo pro bránící celek celkem jednoduché vypíchnout puk a přes jediného obránce jej odpálit do bezpečí. Navíc jediný bek bránění těžce nezvládal, několikrát se stalo, že se oslabený tým zmocnil puku a přehnal se kolem něho na druhou stranu. Jednu takovou situaci bránící celek využil natolik, že dokázal vsítit v oslabení branku. S předvedenou hrou by oba týmy mohly hrát někde na chvostu naší první ligy, spíše však - a to platí zejména pro Scottish Eagles - by jim slušel střed ligy druhé.

Oba týmy měly poměrně málo hráčů, každý z nich dal dohromady stěží tři pětky. Hokejisté na konci každé třetiny vypadali naprosto vyčerpaně, což ještě umocňoval velmi nekvalitní led. Jak jsem již napsal, Braehead Arena je multifunkční, v téže hale se pořádají i basketbalové zápasy a koncerty, navíc je zde doslova přetopeno, aby diváci měli co nejvíce pohodlí. Není se proto co divit, že během zápasu na ledě vznikaly kaluže a povrch byl velmi měkký, naprosto nevhodný pro rychlejší jízdu nebo přesné přihrávky.

Sheffield nakonec vyhrál 3:2, takže nevím, co se děje za nerozhodného stavu, ale podle mého názoru se dle vzoru NHL prodlužuje. Eagles minutu před koncem odvolali brankáře, ale hráči byli již natolik vyčerpaní, že se po ledě sotva vlekli.