Rozhovory
Martin Svoboda: Rok 2024 nebude jednoduchým rokem, brzo očekávám dobré i špátné zprávy
26.04.2024
Měl jsem konflikt kvůli třebíčským památkám, směje se Miloslav Topol
Rozhovory
T ř e b í č – V současné době spousta lidí z Třebíče odchází "za lepším". Najdou se však i takoví, kteří se sem přistěhují, a na svoje nové působiště nedají dopustit. Jedním z nich je i třebíčský hokejista Miloslav Topol, který do Horácké Slavie přišel z extraligové Plzně. Zalíbilo se mu zde natolik, že dal vale rodnému Berounu a zůstal tu natrvalo. V Třebíči je moc spokojený, snad jen kdyby byl více stavěn do zápasů. "Ale takový už hokej je," dodává tento pohodář.
Mílo, vy jste se do Třebíče nadobro přestěhoval. Jak se vám tady líbí? Jste zde spokojen?
Ano, spokojený jsem tady opravdu hodně. My jsme sem šli minulý rok s Davidem Mazancem, když nás Plzeň vyměnila za pana Čadu. Do té doby jsem o Třebíči nevěděl vůbec nic, musel jsem si ji najít na mapě (smích). Od první chvíle se mi tady ale líbilo, hned mě dobře přijalo jak vedení, tak i kluci v šatně. Považujete se již za Třebíčáka?
Když říkám "doma", tak mám "doma" v Berouně i "doma" tady v Třebíči. Ale nevím, jestli to stačí k tomu, abych se považoval za Třebíčáka.(úsměv) Třebíč je historické město s některými památkami zapsanými v UNESCO. Byl jste se na ně podívat?
(velmi živá reakce) Ano, ano. Mám v souvislosti s těmi památkami takovou příhodu, kdy jsem se kvůli nim nechtěně dostal do konfliktu. Asi po dvou měsících, co jsem zde hrál, jsem někomu řekl: "Kolem kostelíčku se dostanete na nádraží." Myslel jsem tím městskou věž. Nějaký pán mě slyšel a hned mi začal vyčítat, že jakýpak kostelíček, vždyť ta věž má největší ciferník hodin ve střední Evropě. (smích)
A samozřejmě jsem se byl podívat i na židovskou čtvrť a baziliku. Pak už znám také okolí, nedávno jsem byl na zámku v Jaroměřicích, prošel jsem si tamní zahrady. Potom je zde blízko Vranovská přehrada, pěkná je i Náměšť. Nestýská se vám někdy po Berouně? Kupříkladu je to přece jen blíž do Prahy, kdežto Třebíč už leží víc na periferii…
To ne, takhle to neberu. Já si vůbec nepotrpím na nějaký ruch, tady je aspoň klid. Tohle prostředí mi vyhovuje a do Brna to taky není žádná dálka. Kdykoliv můžu vzít auto a zajet tam.
Pokud se mi stýská, tak to spíš po rodině. Ale Beroun mi moc neschází. Nedávno jsem vás v Třebíči potkal, jak jedete na kole. Projíždíte se takhle často?
Teď už je zima, přes léto jsem ale jezdil. Říkal jsem si, že je zbytečné jet autem, když to mám z kopečka na stadion pět minut. Nazpátek do kopce už je mi to jedno, to nikam nepospíchám. Tím jsme se dostali k hokeji, v němž se teď Třebíči příliš nedaří. Vy v zápasech navíc většinou sedíte na "bidle". Není vám líto, že se do hry dostáváte tak málo?
Jistě, hokej hraju proto, abych ho hrál. Živí mě a chtěl bych ho hrát. Ty výsledky mě pochopitelně mrzí. Někdo si může sice říct: "Ty nehraješ, tobě to může bejt jedno." Ale naopak. Právě proto mě to mrzí, myslím si totiž, že zdejší mančaft je opravdu dobrý, rozhodně by neměl hrát někde dole. Natož abychom se dostali do baráže, jak už nás tady v novinách někdy přetřásají. Myslím, že je ještě dost času, abychom se zvedli. Samozřejmě to potom letí, ale věřím, že se o to play-off ještě popereme. Chce se vám někdy zvednout z lavičky náhradníků, přeskočit mantinel a ukázat, že "na to máte"?
To chce asi každý hráč, který sedí. Každý má takovou chuť tam skočit, jak říkáte, a něco dokázat. Ale takový už hokej je. Nemůže se pořád jenom dařit, teď jsem to odnesl já, příště to může být někdo jiný. To k hokeji patří.
Ano, spokojený jsem tady opravdu hodně. My jsme sem šli minulý rok s Davidem Mazancem, když nás Plzeň vyměnila za pana Čadu. Do té doby jsem o Třebíči nevěděl vůbec nic, musel jsem si ji najít na mapě (smích). Od první chvíle se mi tady ale líbilo, hned mě dobře přijalo jak vedení, tak i kluci v šatně. Považujete se již za Třebíčáka?
Když říkám "doma", tak mám "doma" v Berouně i "doma" tady v Třebíči. Ale nevím, jestli to stačí k tomu, abych se považoval za Třebíčáka.(úsměv) Třebíč je historické město s některými památkami zapsanými v UNESCO. Byl jste se na ně podívat?
(velmi živá reakce) Ano, ano. Mám v souvislosti s těmi památkami takovou příhodu, kdy jsem se kvůli nim nechtěně dostal do konfliktu. Asi po dvou měsících, co jsem zde hrál, jsem někomu řekl: "Kolem kostelíčku se dostanete na nádraží." Myslel jsem tím městskou věž. Nějaký pán mě slyšel a hned mi začal vyčítat, že jakýpak kostelíček, vždyť ta věž má největší ciferník hodin ve střední Evropě. (smích)
A samozřejmě jsem se byl podívat i na židovskou čtvrť a baziliku. Pak už znám také okolí, nedávno jsem byl na zámku v Jaroměřicích, prošel jsem si tamní zahrady. Potom je zde blízko Vranovská přehrada, pěkná je i Náměšť. Nestýská se vám někdy po Berouně? Kupříkladu je to přece jen blíž do Prahy, kdežto Třebíč už leží víc na periferii…
To ne, takhle to neberu. Já si vůbec nepotrpím na nějaký ruch, tady je aspoň klid. Tohle prostředí mi vyhovuje a do Brna to taky není žádná dálka. Kdykoliv můžu vzít auto a zajet tam.
Pokud se mi stýská, tak to spíš po rodině. Ale Beroun mi moc neschází. Nedávno jsem vás v Třebíči potkal, jak jedete na kole. Projíždíte se takhle často?
Teď už je zima, přes léto jsem ale jezdil. Říkal jsem si, že je zbytečné jet autem, když to mám z kopečka na stadion pět minut. Nazpátek do kopce už je mi to jedno, to nikam nepospíchám. Tím jsme se dostali k hokeji, v němž se teď Třebíči příliš nedaří. Vy v zápasech navíc většinou sedíte na "bidle". Není vám líto, že se do hry dostáváte tak málo?
Jistě, hokej hraju proto, abych ho hrál. Živí mě a chtěl bych ho hrát. Ty výsledky mě pochopitelně mrzí. Někdo si může sice říct: "Ty nehraješ, tobě to může bejt jedno." Ale naopak. Právě proto mě to mrzí, myslím si totiž, že zdejší mančaft je opravdu dobrý, rozhodně by neměl hrát někde dole. Natož abychom se dostali do baráže, jak už nás tady v novinách někdy přetřásají. Myslím, že je ještě dost času, abychom se zvedli. Samozřejmě to potom letí, ale věřím, že se o to play-off ještě popereme. Chce se vám někdy zvednout z lavičky náhradníků, přeskočit mantinel a ukázat, že "na to máte"?
To chce asi každý hráč, který sedí. Každý má takovou chuť tam skočit, jak říkáte, a něco dokázat. Ale takový už hokej je. Nemůže se pořád jenom dařit, teď jsem to odnesl já, příště to může být někdo jiný. To k hokeji patří.
Za rozhovor poděkoval Milan Krčmář
