Také Třebíč má Mistra světa – zlato získal odchovanec Ondřej Němec

Na Vysočině lidé letošní šampionát prožívali jistě velmi intenzivně. Vždyť hned šestice novopečených šampiónů má kořeny a blízký vztah k tomuto kraji.

Největší zastoupení má v kádru mistrů světa Žďár nad Sázavou, který do reprezentace dodal hned trojici borců – Petra Koukala, Petra Vampolu a kapitána Tomáše Rolinka.

Dres vítězů oblékali také Jiří Novotný (Pelhřimov), Michal Rozsíval (Vlašim/Jihlava).

Mateřský klub, Horáckou Slavii Třebíč zastupoval šestadvacetiletý, spolehlivý obránce Ondřej Němec.

Proč tak zdůrazňujeme, odkud hráči jsou, kde začínali? Důvod je jednoduchý. Je důležité zdůrazňovat rodiště a kluby, v nichž jednotliví hráči a reprezentanti s hokejem začínali.
Bez toho, že rodiče tyhle kluky přivedli na zimní stadion, že se jich v těchto „venkovských“ klubech někdo z „bezejmenných trenérů“ ujal a vštípil jim základní hokejové návyky, by totiž nemohli vyrůst v takové hokejisty, jakými nyní jsou. Možná by vynikli v jiném oboru lidské činnosti, či v jiném sportu. Ale oni se stali hokejisty, výbornými hokejisty. A protože vyhráli zlaté medaile z mistrovství světa, jsou vlastně, troufnu si to říct, momentálně nejlepší hokejisté na světě.

Možná právě to, že začínali ve skromných podmínkách malých klubů, hnalo tyhle hráče stále výš. Pomalu poznávali, že poctivá práce se vyplácí, nese ovoce a možná právě na ty těžké začátky si vzpomněli v krušných chvílích na mistrovství světa, kdy už jen málokdo věřil, že může přijít úspěch.
Ale oni to nevzdali, znovu a znovu zvedali hlavu, bojovali a jejich úsilí bylo nakonec přece jen i díky velkému srdci celého týmu korunováno vítězstvím.

Právě v dnešní době, kdy děti mají mnohem více příležitostí k trávení volného času, než v minulosti, je třeba zdůraznit fakt, že i z malého klubu lze poctivou prací doslova dobýt svět tak, jak to předvedla právě třeba šestice výše jmenovaných a celý národní tým.

A to, že si pak ti bezejmenní trenéři přečtou, nebo uslyší v televizi, či rádiu jméno klubu, v němž pracují, je pro ně a často i pro celý klub velkou odměnou za práci, kterou vykonávají.

Hokej je krásná kolektivní hra. Naučí člověka tomu, že bez poctivé práce výsledky a zlepšení prostě nepřijde. Že bez toho, aby jednotlivec občas potlačil vlastní ego ve prospěch kolektivu, nemůže přjít společná radost z úspěchu, ale třeba i to, že bez trošky toho „pokakanýho štěstíčka“, se prostě někdy vyhrát nedá, ale naučí přijmout i fakt, že ke sportu patří jak výhry, tak i bolestné porážky.
Tak je to i v běžném životě. A tohle všechno je poznání, které určitě stojí za to.

Bylo to myslím v minulé sezóně, kdy jsem v televizi sledoval přenos extraligového utkání. Na soupeře už si ale nevzpomenu, není to podstatné.
Zaujala mě totiž myšlenka spolukomentátora přenosu, bývalého výborného útočníka, pana Davida Pospíšila. Říkal, že v našem hokeji chybí takoví ti "stromoví kluci", uličníci a s nadsázkou řečeno děti ulice, protože tihle kluci bývají nejodolnější a přitom jsou většinou z rodin, které počítají každou korunu. Pochopil jsem to tak, že je potřeba, aby byl hokej přístupný i pro děti, jejichž rodiče nevydělávají vysoké částky. Jednoduše řečeno, aby ho mphl dělat každý.
Tehdy jsem mu musel dát za pravdu. A myslím si, že to je i námět pro vedení českého hokeje, jakým směrem upřít pozornost pro získání nových dětí, nových talentů a tím i potenciálních budoucích reprezentantů. K tomu jsou ale potřeba peníze. Ty by zase měl přinést letošní úspěch českého hokeje, který je třeba dobře marketingově využít.
Hokej je prostě kolotoč, věčná a nikdy nekončící práce. Ale je tak krásná, že stojí za to ji dělat.