Chtěl jsem udělat radost těm klukům, kteří odešli, aniž by jim někdo poděkoval, říká pan Navrkal, autor knihy Hoši, děkujeme…

Pan Navrkal (vpravo) byl přijat i na třebíčské radnici, kde si popovídal se svým spoluhráčem a dnešním starostou Třebíče Milošem Maškem.

Pane Navrkale, jak dlouho Vaše nejnovější kniha vznikala?
Dlouho, opravdu dlouho. S Vlastimilem Tomanem jsem udělal už několik knížek, například o Týnu, a tak jsem si říkal, že když už chodím do archivu, tak se dám i do téhle knihy k pětasedmdesátému výročí Horácké Slavie.

V kolika kusech Hoši, děkujeme… vlastně vychází?
Zatím jich je pět set. Mám domluveno, že pokud se to vyprodá, tak není problém dotisku. Včera tady byla paní Malenová, jestli bych jim mohl na zimák dát další kusy. Takže doufám, že se to prodá.

Taková kniha asi znamená spoustu starostí…
Ano, třeba s fotkama. Měl jsem hodně svých, těch byly mraky. Ale dvě stě stránek z knihy jsem musel vyhodit, hlavně ty, kde byly právě fotky. A pak jsem musel vyřadit spoustu dalších informací – třeba z novin, víc příběhů… Jenže to byly hlavně ty příběhy, které – jak říkal Milan Ošmera v jedné té své vzpomínce v Hoši, děkujeme… – jsou nepublikovatelné. (úsměv)
Ale ještě k těm fotkám. Sháněl jsem třeba fotku Miroslava Slámy (viz str. 20). O něm nikdo neví, je to mistr světa, má medaili z olympiády. To fakt nikdo neví, ani Bouzek to nevěděl. Náhodou jsem ale někoho potkal a ten mě odkázal na paní Markovou, že to je Slámova sestra. Tak jsem šel za ní a ona mi dala tu jeho fotku, jinak nevím, jak bych to sehnal.
A zase u Jaroslava Perničky, to mi každý tvrdil, že nějaký jeho potomek bydlí na Březinově, ale já obešel snad patnáct Perničků po celé Třebíči a ani jeden z nich nebyl jeho příbuzný. Takže je tam jenom jeho fotka z nějakých starých novin (viz str. 32).

Pro Vás je ale psaní koníčkem, že?
Ne, to ne. Udělal jsem kvůli tomu výročí a taky proto, že když mnozí kluci končili, nikdo se s nimi nebavil, nikdo jim ani nepoděkoval. Prostě kluk odejde a skončí, možná ti nejslavnější mají nějakou rozlučku, ale mraky kluků skončilo bez podání ruky. Tak jsem si řekl, udělám jim aspoň nějakou radost.

Pane Navrkale, Vy jste opravdu velký fanoušek. Vynecháte vůbec nějaký zápas mužů nebo juniorů?
Fanoušek…? To nevím. Ale chodím na všechna utkání. Protože já ty kluky trénoval, skončil jsem někdy v devadesátém sedmém. Na zimáku jsem byl vlastně celý život.
A zážitků z hokeje mám spousty. Třeba tuhle (pan Navrkal nalistoval stranu 45 v Hoši, děkujeme…), jak popisuji to střílení na Broňu Veselého, tak to jsem zažil, mezi těmi kluky jsem byl. To mi bylo devět nebo deset a pamatuji si to už celý život. Vím, kdo ho tenkrát tak trefil, ale to nemůžu říct.

Vy jste vlastně hokejově vyrostl na Kuchyňce, o které se říká, že je jakousi líhní vynikajících hokejistů. Co myslíte, kolik budoucích hvězd na ní udělalo své první hokejové krůčky?
Tak začali tam Bouzek s Polákem, ti sice nebyli z Podklášteří, ale hrát na řece nemohli. Jak teče voda, tak to nezamrzne. Pak tam byl Votýpka, Kabátek, Hurvajz Navrátil, v další generaci Franta Šoustal, Kralert, pak Oliva… No skoro všichni. Kdo bydlel u rybníka, tak hrál hokej. To by byly stovky lidí.

Plánujete nějakou další knížku?
Chtěli po mně fotbalovou knihu, už tady mám dokonce seznam jmen, kde bych měl shánět fotky a takové věci, ale zatím z toho nějak sešlo… Tak zatím nevím.

Za rozhovor poděkovali Milan a Ivo Krčmářovi.