Menu +

Narvaný zimák a velké oslavy. Opravdu krásné období, vzpomíná Buďa na postup

Rozhovory
V uplynulé sezoně Horácká Slavia oslavila své 95leté výročí od založení klubu. Během své dlouhé historie zažila nejednu radostnou chvíli. Tou největší byl ale bezesporu postup do druhé nejvyšší soutěže, kterou bílé hvězdy od té doby hrají nepřetržitě. Pojďte si společně s Milanem Buďou, s třebíčským odchovancem a jedním ze strůjců úspěchu, na historickou sezonu 1996/1997 zavzpomínat.
Sdílejte článek
 

Od postupu uplynulo už 27 let. Jak na tento moment vzpomínáte?
Upřímně? Z mého pohledu to bylo vůbec nejkrásnější období třebíčského hokeje. Aspoň já osobně teda nepamatuju lepší. Tehdy si to užili úplně všichni. Jak hráči, tak fanoušci, zkrátka celá Třebíč.


Video: Kamil Pokorný - přepis z VHS

Prý byl tehdy stadion fanoušky zaplněný až pod střechu. Je to něco, co se vám při vzpomínce na postup vybaví?
Určitě. Tenkrát se tam vešlo myslím přes pět a půl tisíce lidí a je pravda, že stála hlava na hlavě. Nebylo tam žádné volné místo, bylo to fakt úplně narvaný a atmosféra byla naprosto úžasná. Takhle narvaný byl stadion podle mě jen tenkrát. Bylo to opravdu krásné období. V Třebíči to žilo ještě čtrnáct dní po postupu. Rád na to vzpomínám.

Říkal jste, že oslavy byly dlouhé. Tak jak jste slavili?
Bylo to dlouhé, už si to ani nepamatuju, kde všude jsme slavili a co jsme dělali (směje se). Slavila a užívala si to s námi ale spousta lidí. Ti co naopak nevěděli, o co jde a viděli nás v šest ráno na ulicích s pivem v ruce, tak si ťukali na čelo, jestli jsme normální. Bylo to takové spontánní, fakt hezký. Budu se opakovat, ale bylo to opravdu jedno z nejkrásnějších hokejových období v Třebíči.

Baráž jste hráli i v předchozích dvou sezonách. Proč postup nevyšel už dříve?
Hodně z nás bylo tenkrát poměrně mladých. Jak si tak vzpomínám, tak jsme v A týmu začínali už někdy v sedmnácti letech, takže jsme byli takoví nováčci. Kluci, kteří přišli z juniorky. Možná proto.

Baráž se v té postupové sezoně hrála nově vyřazovacím způsobem. Vyhovoval vám více, než ten předchozí, kdy šest týmů hrálo každý s každým?
Je to možné, ale předtím jsme byli opravdu ještě junioři, snad celá naše pětka. Michal Mikeska, Petr Válek, Rosťa Malena, já… Ty první roky jsme byli spíš vykulení, ale zase jsme posbírali pár zkušeností, což se pak hodilo.

Měli jste díky tomu i dobrou partu, když vás v týmu bylo hodně mladých, a navíc většina z vás byla odchovanci?
Z Třebíče nás v týmu bylo opravdu hodně. Parta se pak dotmelila pár kluky z Brna jako byl Tomáš Zeman a další, kteří si myslím, že zapadli velice dobře. Byli jsme jeden z mála týmů, který to se svými odchovanci dotáhl na první ligu a myslím si, že i poměrně dlouho s těmi odchovanci tu první ligu hrál.

Jste s některými ze svých tehdejších spoluhráčů stále v kontaktu?
Vím, že kluci se občas scházejí, i mně chodí do mailu pozvánky. Tomáš Zeman s Marcelem Hrbáčkem sem tam něco organizují, takže jsme se párkrát i viděli. Ne všichni, ale takové to jádro se sešlo. Jinak moc ne, protože od té doby, co jsem pak z Třebíče odešel, tak už jsem se nevrátil. Už jsem přes pětadvacet let z domova pryč, možná i déle.

V týmu byl i váš bratr Pavel. Byl postup o to sladší?
Rozhodně. My jsme tuším v tom prvním barážovém utkání s Karvinou vyhráli 3:2. Brácha dával gól a já dva, takže o to víc jsme si to užili. Bylo to hezký prožívat to spolu.

Vy osobně jste byl tu sezonu třetím nejproduktivnějším třebíčským hráčem a v baráži jste dal celkem čtyři branky a dvě asistence. Považujete tuto sezonu za jednu z vašich nejúspěšnějších?
Já jsem na statistiky nikdy nebyl. Vím, že spousta hráčů i trenérů na to kouká, ale pro ně je to takové směrodatné. Já jsem se tím extra neživil, ale asi jo. Hlavně jsem byl ale rád, že se daří a kdo dával góly mi bylo úplně jedno. Fungovali jsme opravdu jako tým, nikdo nesoukromničil a hráli jsme kolektivně, což nás dostalo až do první ligy. Navíc jsme měli v zádech trenéra pana Chalupu. Na toho vzpomínám hrozně rád. To bylo to nejlepší, co nás mohlo potkat.

Asistentem mu byl Kamil Pokorný, kterému už zranění nedovolovala hrát. Jak jste to vnímali, že z kapitána je asistent trenéra?
Tak normálně. Hráči to tak nějak nevnímají. Brali jsme, že hlavní trenér je pan Chalupa. Kamil jestli v té době začínal, tak jsme to brali tak, že je jeden z nás. Asistenti jsou většinou bývalí hráči a jsou hlouběji v tom týmu. Víc nasávají tu atmosféru kabiny a tak nějak žijí s tím týmem. Hlavní trenér ne že by měl odstup, ale snaží se být nad věcí. Jsou ale samozřejmě i hlavní trenéři, kteří to tak nemají.

Kamil Pokorný se později stal hlavním trenérem. Třebíč pod ním poprvé v historii klubu vyhrála základní část první ligy a v současnosti je známá především svojí defenzivní hrou. Jaký styl jste tehdy vyznávali vy?
Asi to byl defenzivní styl, ale hrál se úplně odlišný hokej, oproti tomu dnešnímu. Dneska je to strašně rychlé. Kluci jsou rakeťáci a navíc každý kontakt s hráčem se hned trestá, takže když se podíváte na video z devadesátého osmého a z roku 2024, tak vidíte jednoznačně obrovský rozdíl v rychlosti a prakticky vůbec se nehraje do těla. Dříve to byla opravdu vražda. Dneska už se to posunulo úplně někam jinam.

Jaká pro vás osobně byla premiérová sezona v první lize. Byl tam znát ten rozdíl v úrovni?
Vždycky je to samozřejmě znát. Chvíli to trvalo, ale dokázali jsme se přizpůsobit.

Mnozí se obávali, že budete hrát na dně tabulky. Bylo to něco, co vás dokázalo ještě více stmelit? Nakonec jste totiž skončili překvapivě čtvrtí.
Byli jsme pořád pohromadě, takové to naše jádro. Myslím si, že už v té druhé lize jsme předváděli dobré výkony a hráli dobrý hokej a v té první lize jsme to jenom potvrdili. Navíc přišli ještě šikovní hráči z Brna… Měli jsme z toho samozřejmě trošku strach, ale byli jsme díky té atmosféře, která nás pořád držela, odhodlaní a měli jsme chuť se ukázat. Nikdo moc nevěděl, co má od nás čekat, takže si myslím, že jsme spoustu týmů překvapili a uhráli jsme perfektní výsledky. Prakticky pořád jsme se drželi třetí čtvrtí a celou sezonu hráli nahoře.

Společně s Třebíčí postoupilo do první ligy také Znojmo, kterému se také dařilo a skončilo dokonce první. Patřily vzájemné zápasy mezi ty nejvíce atraktivní?
Bylo to prostě derby. Kdo pamatuje, tak ať už Znojmo přijelo k nám nebo my do Znojma, tak to vždycky bylo velký. Přijeli jsme do Znojma dvě hodiny před zápasem, tam si nás lapili policajti a šli s námi až na stadion. Než jsme přijeli, tak už totiž na zimáku bylo tisíc lidí. Tenkrát to houstlo na ledě i mimo něj, jak to bylo vyhrocené. Bylo to ale krásné, takže si to užily obě dvě města. Stejně tak později s Jihlavou. To bylo to samé.

Za Znojmo jste to později zkoušel v extralize. Čím to bylo, že se vám v nejvyšší soutěži nepodařilo nakonec prosadit na delší dobu?
Byl jsem mladý, měl jsem smlouvu na delší dobu a čekal jsem, že si mě obouchají a ta šance bude větší a že se do toho dostanu. To se nestalo, ale byla to pro mě obrovská zkušenost. Zjistil jsem, že v něčem musím přidat, že zkrátka tady jsou ti nejlepší. Posunulo mě to hodně daleko. Nelituji toho.

Zahrál jste si také v Německu a dlouho jste nastupoval za Ústí nad Labem a právě v tomto druholigovém klubu nyní působíte jako trenér u A týmu. Jak těžké je v současnosti postoupit, když to srovnáte s dobou, kdy jste postoupili s Třebíčí?
Je to těžké a bude to těžké. V Ústí je navíc spousta vlivů kolem, které nám to zatím brzdí. V dnešní době je to těžší už v tom, že i z té třetí nejvyšší soutěže se bohužel stává tak trošku profesionální soutěž. Z hlediska kvality šla obrovsky nahoru a o to je těžší postoupit.

Proti Třebíči tak zatím nenastupujete. Stíháte i tak výkony svého mateřského klubu sledovat?
Občas ano, ale sledoval jsem to víc, když jsem trénoval v Litoměřicích, protože to jsem měl možnost sledovat vzájemné zápasy. Vždycky jsem pak zavítal do kabiny, což mě tak nějak trošku hřálo. Teď toho času tolik není, takže jsem se té první lize tolik nevěnoval. Sleduji ale, jak vyrůstá nový stadion, hrozně se mi to líbí. Doufám, že to bude zase krásný stánek, kam bude chodit hodně lidí. V Třebíči je hokej asi sport číslo jedna a byla by škoda, kdyby to dopadlo podobně jako v Ústí, že by to tam spadlo a zase se začínalo od znovu.

Jak často vám práce dovolí vrátit se domů do Třebíče?
Moc ne. Je to z Ústí hodně daleko. Samozřejmě za rodiči a rodinou se snažím jezdit co nejvíc, ale tím, že trénuju, tak víkendy jsme hráli, ať už jsem byl u juniorky nebo u áčka, takže toho času tolik nebylo. Přes léto je ale času víc, tak jezdím domů častěji nebo se o to snažím. Vím, že mi bude vytčeno, že ne, ale snažím se (směje se).

(Společná fotka z exhibice z roku 2016, kdy Třebíč slavila 20 let od postupu. Milan Buďa druhý zprava)

Zmínil jste rekonstrukci třebíčského stadionu. S tím starým budete mít spojený asi nejvíce právě ten postup, předpokládám…
Určitě. To je asi to nejvíc, ale mám i spoustu dalších vzpomínek. Na spoustu trenérů, kteří mě jako mladého trénovali a na spoustu dalších hráčů, které jsem znal od dětství. Vzpomínky mám jenom pozitivní.

Poslední vzpomínku na to, kdy jste měl na sobě třebíčský dres máte z prosince 2016, kdy si klub v exhibičním utkání připomínal právě 20 let od historického postupu.
Ano. Stále mám v mobilu památnou fotku ještě s Radkem Novákem, který už bohužel není mezi námi. Jsem rád, že tu vzpomínku na to, jak jsme spolu hrávali ještě společně s Michalem Mikeskou mám. Je to hezká fotka. Tu si určitě mazat nebudu.

Třebíč v uplynulé sezoně odehrála jubilejní 95. sezonu. Co byste jí do dalších let popřál?
Popřál bych jí, ať se jí stále daří. Ať na tom novém stadionu zažije minimálně to, co my jsme zažili na tom starém a hlavně ať chodí lidi a ať se tím hokejem baví. Věřím, že se tam třeba někdy potkáme, ať už v roli fanouška nebo zase při nějaké exhibici na ledě. A nebo třeba někdy s Ústím (směje se).

Podobné články

Rozhovory

Třebíč je srdcovka, ale potřeboval jsem změnu. Jít do Komety? Vrchol, říká Barvíř

dnes
Rozhovory

Příprava probíhá podle plánu, hlásí Dolníček. Hráčský trh sleduje

24.06.2024
Rozhovory

Vztah k Třebíči mám velký, líčí Vejmelka a vzpomíná na svoje začátky

23.06.2024