Menu +

Nikdy nezapomenu na partu! Hlásí „pokladník“ Dominik Svoboda. Práce rukama? Nebojím se jí

Rozhovory
T ř e b í č - Před pěti lety se odchovanec Třebíče vrátil domů od rivala z Dukly. Pětadvacetiletý brankář Dominik Svoboda má za sebou zajímavý rok. Požádal přítelkyni o ruku, splnil si sen, když vychytal výhru proti Jihlavě a zažil 14 výher v řadě. Jenže další ročník za bílé hvězdy neodehraje, takže si hledá angažmá, což není vůbec snadné. V rozhovoru vypraví nejen o tomhle, ale i o nejzajímavější pokutě v kabině, manuální práci, stavbě domu vlastníma rukama nebo o své budoucnosti.
Sdílejte článek
 
V třebíčském A-týmu odchytal Dominik Svoboda 44 zápasů s průměrnou úspěšností zákroků 90,35 procent. Za 2298 minut si stihl připsat i jednu asistenci a převedl 1030 zásahů. Příští sezonu tyto statistiky v Třebíčí nerozšíří.

Dominiku, proč v Třebíči nebudeš i další sezonu?
Pokračovat jsem chtěl, ale… bylo mi řečeno, že by zkrátka chtěli mladšího brankáře na moji pozici.

Jak ses cítil, když ses to dozvěděl?
Mrzelo mě to, bylo to samozřejmě zklamání, že nemůžu pokračovat. Třebíčská kabina pro mě byla druhá rodina a chodil jsem tam moc rád. Ještě jsem pak chvíli doufal, že se třeba něco stane a otočí se to. Víme, jaká je navíc doba. Bohužel ale, nedopadlo to.

Vzpomněl sis v ten moment na zážitky spojené s třebíčským hokejem?
Jistě. To mi probíhá hlavou i dneska. Minulý týden jsem byl navíc na zimáku, takže jsem kluky potkal a vše mi naběhlo zpátky. Ještě to mrzí, ale takový je prostě sportovní život. Musím to brát tak, jak to je. Uvidíme, co bude dál…


„A když se s kluky už denně v kabině nesejdu, je to zatím největší bolest."


Co ti teď nejvíce chybí?
Určitě parta. Když jsem tu byl první dvě sezony, tak parta byla dobrá. Ale nebylo to jak teď poslední tři roky! A když se s kluky už denně v kabině nesejdu, je to zatím největší bolest. Když jsem viděl, že všichni trénují a já stále nic neměl, tak to nebylo příjemné. Musel jsem prostě trénovat sám. S kluky jsme ale ve spojení, takže vím, že tam je stále sranda. O tohle to je ale i těžší.

Právě o srandu ses často staral ty. Kdo ještě uměl pobavit kabinu?
Když jsem tolik nechytal, tak jsme se snažil všechny pobavit nebo uvolnit. Třeba shodit dolů napětí, vyhecovat a povzbudit střídačku. Jinak například Matěj Psota dost baví kabinu a myslím, že sranda tam bude vždy!

Zmiňoval jsi, že jsi právě tolik nechytal. Nebylo to někdy psychicky těžké?
Trošku možná někdy ano. Plno lidí mi říkalo, ať se na to vykašlu. Ale já vděčím rodičům a všem dalším, že mě na hokej dali. Pořád se snažím a budu se snažit, abych ho hrál. To byl pro mě i hnací motor, že to nechci vzdát. Takže těžší to někdy bylo, ale já to přijal tak, jak to bylo. Jsem rád, že jsem odchytal alespoň něco, takhle to v hokeji asi i chodí. V zápase může chytat jen jeden.

Plno jiných by to ale třeba neustálo...
Furt jsem doufal, že dostanu více prostoru nebo tak něco. To mě hnalo dopředu. Každého brankáře samozřejmě mrzí, když nechytá, ale nejsem asi typ hráče, co by chodil každý den za trenéry a ptal se, proč nechytám. Skousnul jsem to vždy. Takový je pro mě asi i život a mám to tak nastavené. Proto jsem se snažil bavit kabinu, dělat pokladníka a takové věcí, abych byl, jakkoliv nápomocný. Snažil jsem se stmelovat tým i ohledně nějakých akcí. Třeba jsme jezdili na paintball a tak dále, takže tohle jsem spolu s dalšími řešil.

Pojďme se podívat do minulosti. Jsi odchovancem Třebíče a přišel jsi sem před pěti lety z Jihlavy.
Byla to vlastně podobná situace jako teď. Blížila se letní příprava a já nevěděl, kde budu chytat. Nakonec mi řekl pan Čapek, že mě zapojí do přípravy v Třebíči a že se můžu porvat o místo. Takže to naštěstí dobře dopadlo.

Pamatuješ si na svůj první mistrovský zápas v "áčku"?
Doma s Českými Budějovicemi (porážka 4:5 - únor 2016 pozn. red.), šel jsem do hry po první třetině. Budu si ho pamatovat asi do smrti. Lepší zápas jsem si asi nemohl vybrat, když to bylo proti takovému soupeři. My jsme pohrávali, pak jsme docela dotahovali, ale nakonec to byla porážka. Takže můj první zápas a prohra… (pozasmál se ironicky)


„Za těch pět let jsem nezažil v Třebíči špatné fanoušky!"


Mám zde jedno datum: 13. ledna tohoto roku. Víš, co se stalo?
No… To jsme hráli doma s Jihlavou, že?

Přesně. Po pěti letech jsi poprvé (a zatím naposled) nastoupil v derby.
(rozzářil se v obličeji) Já měl sen už od té doby, co jsem se vrátil z Jihlavy domů, a to zachytat si proti Jihlavě a zvítězit! To se nakonec povedlo. I z takových věcí mám obrovskou radost a budu na to také vzpomínat. Parádní zápas, parádní atmosféra a parádní fanoušci! Za těch pět let jsem nezažil špatné fanoušky. To mě právě i těší.

Spoluhráči tě zvolili i nejlepším hráčem. Byl zápas ještě v něčem unikátní?
Trenér Ujčík mě předtím v Dukle trénoval, takže také skrz tohle to byl parádní pocit. Pak mi pogratuloval na chodbě. Samozřejmě jejich trenéři byli trošku skleslí, ale však je to derby, ve kterém chce každý jen vyhrát. A jim se to nepovedlo. A kluci mě zvolili nejlepším hráčem, abych platil do kasy. (směje se) Já tam totiž moc nepřispěl do té doby, což se jim nelíbilo.

Pokladník jsi byl ale ty. Musel jsi i tak platit?
Samozřejmě, že jsem musel. (směje se) Pravidla platí pro všechny stejně. Doufám, že to po mně vezme někdo rozumný a bude to tam sekat stejně jako já.

Kdo byl největší hříšník v pokutách?
No asi Formis (Lukáš Forman pozn. red.), ten toho měl hodně, a to za všechno. Pak záleželo i, zda třeba přišel někdo nový. Tam hned naskočily pokuty za starty nebo první góly.

A jaká pokuta byla nejzajímavější?
Má nejoblíbenější pokuta byla „močení ve sprše“. (rozesmál se) To jsme tam zavedli s Vláďou Brožem a za mě to byla nejlepší pokuta. (umívá se) Sice jen za stovku, ale aspoň něco. Ale kluci si z toho dělali i srandu, když byli ve sprše, tak někdy volali, abych se šel rychle podívat. Byly to dobré srandy, ale já tam samozřejmě nelítal. Když jsem se někoho zeptal, tak mi řekl pravdu.

Vraťme se ještě k minulé sezoně. První půlka se vám nepovedla. Vygradovalo to koncem prosince, kdy jste prohráli 0:7 s Prostějovem.
Když jsem obecně nastoupil proti Prostějovu, tak většinou z toho byly takové výprasky. Nedařilo se nám na něj. Neberu to, že to byl nejhorší zápas, ale byla to lekce, která nás posunula dál. Facka je někdy potřeba.

Jak to vypadalo v kabině během takového období?
Trochu jsme pocítili, že se nedaří. Ovšem hráči jako Voďas (Michal Vodný pozn. red.), Venca Čejka a Méďa (Lukáš Nedvídek pozn. red.) se stále snažili kluky hecovat. Takže v tomhle nás podrželi tito kluci, abychom nepadli úplně na dno.


„Samotné zasnoubení… to byl nejkrásnější okamžik v mém životě."


Pak přišla výměna trenérů, kdy Martina Sobotku nahradil Radek Novák. Situace se obrátila a vyhrávali jste téměř vše.
Druhá půlka sezony byla parádní jízda! A jsem moc rád, že jsem u toho mohl být se všemi spoluhráči. Změna trenérů samozřejmě pomohla. Nyní mi je moc líto, co se Radkovi stalo. On byl výborný trenér. Měl všechno nastudované a byl férový člověk. Měl obrovský respekt ještě, než začal mluvit. Dále nám pomohlo to, že jsme hráli nadstavbu s papírově slabšími celky. Navíc v rychlém sledu po sobě.

Nakopli jste se hned v prvním zápase tohoto roku. Vychytal jsi výhru 6:1 s Kadaní, navíc pár dní předtím jsi úspěšně požádal přítelkyni o ruku.
Na to vzpomínám moc rád. Samotné zasnoubení… to byl nejkrásnější okamžik v mém životě. Asi se to projevilo pak v tom zápase, že jsem byl ve velké pohodě. On byl zrovna Pavel nějak zraněný, takže si mě zavolali trenéři, že jdu chytat. Já k tomu přistoupil jako ke každému jinému zápasu – podat co nejlepší výkon! Hlavně nám napadaly branky, to je hlavní. Kdybychom je nedali, tak bychom nevyhráli.

Ročník jste zakončili 14 výhry v řadě a vedením 2:0 na zápasy v předkole. Nebylo to pro vás trošku překvapení, že se najednou takhle dařilo?
Každý sportovec chce vítězit. Když jsme pak najeli na tu vítěznou vlnu, tak nikdo nechtěl prohrát. Stále jsme chtěli vyhrávat. Padaly pak hlášky jako: Pojďme, uděláme to podesáté! Pojedenácté! Podvanácté! Nálada v kabině byla hold stále na velké úrovni. Beru to jako velmi dobrou sezonu pro všechny kluky.

Na co v životě nezapomeneš?
Nikdy nezapomenu na partu, jaká v Třebíči byla za těch posledních pět let. Jsem moc rád, že jsem s nimi mohl prožít vše. Třeba se někdy v třebíčském dresu ještě objevím. A jsem vděčný, že jsem poznal spoustu super lidí a kamarády na celý život!

Koho například?
Třeba Matěje Psotu, se kterým si moc rozumím, protože má stejné záliby jako já a je s ním sranda. Dále i Venca Čejka, se kterým se běžně navštěvujeme a celkově za Čejkovi bych strčil ruku do ohně! Jsou naši nejlepší kamarádi. Za rok v červnu máme termín svatby a nějaké kluky tam mám samozřejmě už napsané. Nemohl bych je o to přece připravit.

A co bude do té doby? Daří se ti sehnat nějaké angažmá?
Hokej nechci přestat hrát. Byl pro mě odmala na prvním místě! A stále je. Něco se rýsuje. Pokud to vyjde, budu za to rád. Ale bylo by to těžší, kdyby to bylo nějak moc daleko. Stavíme se snoubenkou dům, blíží se i naše zmiňovaná svatba. Máme tady koně a snoubenka Sabina by nemohla jít se mnou, musel bych tam odjet sám. Nebylo by to lehké, ale porvali bychom se o to!

Ukázalo se, že brankáři to mají těžké někdy s hledáním angažmá? Třeba 32letý Cikánek z Kladna je stále bez angažmá a maluje pokoje.
Pro každého sportovce to není nic příjemného, když se nedomluví na smlouvě. Pak si člověk myslí, že se domluví jinde, ale doba byla a stále je špatná. Na druhou stranu to je smutné, zvlášť v jeho případě. Nevím, co k tomu říct. Co to je vlastně za přístup k němu? Není to přece žádný šestnáctiletý kluk. Oni mu to ani neřekli osobně. Hold víme, jaká je doba. Většina týmů si pojistila jednoho brankáře a čeká, co přijde. Navíc, když hráč splácí hypotéku, tak nemůže jít někam jen za pár korun. To tak prostě je…


„Jsem fakt moc rád, že mě k práci naši vedli a že ve 25 letech nemusím řešit, jak se například drží lopata."


Co bys dělal ty, kdyby budoucí angažmá nevyšlo?
Musel bych si najít nějakou práci. Rukama se dělat nebojím a muselo by to tak být. Mám i výuční listy a něco bych si musel hold rozjet. Tak by to asi nějak dopadlo. Já nemám asi hlavu na to, abych seděl celý den v kanceláři a počítal třeba něco na počítači. To prostě ne. Jsem fakt moc rád, že mě k práci naši vedli a že ve 25 letech nemusím řešit, jak se například drží lopata. (směje se)

Pravda, někteří to takhle nemusí mít.
Plno lidí ani neví, co je manuální práce. Nebo ví, ale nedokážou si představit, že by chodili v měsíci 21 dní do práce. Ono je něco jiného makat v sobotu někde doma a dát si u toho pivko a pak chodit každý den od pondělí do pátku. Navíc, když je člověk živnostník a nejde do práce, tak nevydělává…

Momentálně manuálně pracuješ, že?
Je to tak. Táta je stavař a odmala s ním chodím na brigády. I teď, když nemůžu hrát hokej, abych vydělal nějakou korunu. Jsem moc rád za to, co mě rodiče naučili. A umět pracovat rukama? To se v životě neztratí. My jsme si navíc s partnerkou řekli, že si barák postavíme sami. Oba máme rodiče, kteří se živí rukama a něco nás naučili. Práce se nebojíme.

Dominiku, budeme ti držet palce v osobním a doufejme, že i v hokejovém životě. Chtěl bys na závěr něco vzkázat?
Za těch pět bych chtěl poděkovat všem fanouškům za to, že fandili Třebíči. Doufám, že i nadále budou šestým hráčem na ledě. A věřím, že se bude i týmu dařit.

Podobné články

Rozhovory

Budeme se snažit bavit lidi a navázat na výkony z konce sezóny, hlásí před novou sezonou Lukáš Nedvídek

24.07.2020
Rozhovory

VIDEO: I volejbal nám jde! Nejlepší hráč? Asi Voďas, říká Michal Furch

22.07.2020
Rozhovory

Ondřej Ševčík: Rychle jsme si na sebe zvykli, jako bych tady hrál od dorostu

18.07.2020