Syn legendy Vladimíra Bouzka o tátovi: V Třebíči trénoval i Patrika Eliáše

Kompletní životopis V. Bouzka ZDE

V rámci projektu Legenda legendám ukázala Třebíč na Vladimíra Bouzka. Jeho tvář byla na speciálních dresech během zápasu v Ústí a domácího utkání se Sokolovem. „Za tátu jsem hodně ráda, že si ho vybrala zrovna Třebíč. On byl proslulý tím, že Třebíč miloval celý svůj život. Z tohoto projektu by měl určitě velkou radost,“ svěřila se dcera třebíčské legendy.

Syn „hokejového profesora“ tento fakt doplnil jednou vzpomínkou. „Bývalí hráči Brna vzpomínají na tátu v tom, že vždy, když projížděli přes Třebíč, tak jim táta poručil, aby ve stoje salutovali. Dále museli hráči vyjmenovávat tři nejkrásnější města na světě. Na prvním místě byla Třebíč, na druhém Rio de Janeiro a na třetím až Brno,“ usmívá se Vladimír Bouzek junior.

Vladimír Bouzek - dvojnásobný mistr světa, držitel stříbrné olympijské medaile, dohromady 12 titulů za tehdejšího Československa, z toho deset s Brnem v roli trenéra.

Jak jste vnímal tátovy úspěchy jako malý kluk?
Ze začátku jsem to ještě nevnímal, protože jsem byl opravdu malý. Daleko víc jsem vnímal jeho trenérské úspěchy, když trénoval Brno a národní mužstvo.

S Brnem získal neskutečných deset titulů, byl i známý motivátor. Vybaví se vám nějaká jeho historka?
Vzpomínám si třeba na jednu úsměvnou. Jednou hráli mistrák v Brně a prohrávali tuším se Spartou. On chtěl tým namotivovat. Takže všem řekl, že když zápas otočí, tak že on sám bude chodit po mantinelu kolem celého hřiště a k tomu bude hrát imaginárně na housle. Pro hráče to byla taková motivace, že zápas opravdu otočili.

Vzpomenete si ještě na nějaký zážitek, který vám vyprávěl v této souvislosti?
Ano. Kometa pak začínala být jednu dobu v útlumu. Naopak Dukla byla na vzestupu s hráči jako Holík, Suchý a podobně. Tabulka byla hodně vyrovnaná a Dukla byla v utkání s Brnem přece jen větší favorit. Táta, aby je namotivoval, se spojil s jedním redaktorem. Ten na tátovo přání napsal do novin, že Brno už na Jihlavu nemá, že jsou hráči za zenitem a že Jihlava je jasně přejede. Táta pak přinesl noviny do kabiny a přečetl jim je. Hráče to tak namotivovalo, že ten zápas vyhráli.

„Obojživelník“ na ligové úrovni

Hrál i závodně fotbal na velmi vysoké úrovni. Třikrát oblékl reprezentační dres.
Vážil si toho, že mohl hrát za národní fotbalový tým. Ve Vítkovicích se dokonce setkal s Pepim Bicanem. Měli dokonce nakročeno k mistrovskému titulu, jenže komunisté udělali reorganizaci soutěže. Týmy se proházely podle zaměstnání a oborů. Takže oni museli přerušit kariéru ve Vítkovicích. Táta nakonec skončil v Bratislavě.

Jak stíhal fotbalovou, hokejovou kariéru a k tomu vysokou školu?
Tenkrát v 50. letech byla možnost hrát fotbal i hokej. Protože hokejová sezóna končila mnohem dřív a fotbalová začínala později. Takže se to dalo skloubit. Dneska něco takového pochopitelně není možný. Hráči se musí specializovat a soustředit se na jeden sport.

Bouzka hromadné zatčení těsně minulo

Váš otec unikl v roce 1950 hromadnému zatčení, kdy byla zavřena většina hráčů z národního týmu.
To byla nejhroznější doba. STB mělo nějaké informace, že někteří hráči by chtěli během mistrovství světa zůstat v Anglii. Hráči pak vlastně seděli v hospodě v Praze, kde nadávali na režim. Táta a Vlasta Bubník, jako jediní mimopražští, se tomu hromadnému zatčení vyhnuli. Táta si tehdy mladého Vlastu vzal pod dozor a říkal mu i, že odejdou, že se tam už nic nevyřeší. Takže sedli na vlak a jeli zpátky do Brna.

V reprezentaci kvůli tomu skončil, že?
Oni za tátou ještě přišli, aby pokračoval v reprezentaci, ale on o to neměl zájem. Říkal, že to nemohl překousnout. Jeho kamarádi byli v uranových dolech a on přece nemohl hrát za reprezentaci.

Třebíč byla Bouzkovou láskou

Vladimír Bouzek byl považován za obrovského třebíčského srdcaře.
On měl Třebíč strašně rád. Po roce 1949, kdy vyhráli mistrovství světa, tak každý dostal Jawu. Poté jsme koupili pozemek za Třebíčí v Poušově. Postavili jsme chatu, na kterou jezdil celý život a byl tam velmi spokojený.

V Třebíči se věnoval pak trénování mládeže. Neprošel jeho tréninky nějaký současný hráč?
S Pavlem Bakusem se věnovali žákům. Tenkrát mezi těmi hráči měli i Patrika Eliáše.

Jaké vlastnosti jste si od otce vzal? Jaký byl doma?
Vzal jsem si od něj cílevědomost a férovost. On byl člověk, který by nikdy nikoho nepodrazil. Byl velký dobrák a pro druhý by se rozkrájel. Byl ale i pedant, rodinu třeba musel řídit on. Nikdo mu do toho nemohl mluvit.

Vy jste pojmenovaný po něm. Bylo to jeho přání?
Asi to tak chtěl. Tenkrát to jméno bylo dost populární a on rozhodl, že se jmenuji po něm.

Co vy a sport? Také jste hrával závodně hokej?
Já jsem se věnoval sportu také. Hrál jsem hokej, s Brnem mám juniorský titul. Poté jsem však měl těžké zranění a zároveň jsem nastoupil na vysokou školu. V té době nešlo současně studovat a hrát na nějaké úrovni hokej. V aktivní hráčské kariéře jsem tedy nepokračoval. Hrál jsem třeba ještě fotbal a nyní si rád vyjedu na kole. Jdu si zahrát tenis nebo jezdím lyžovat.

Syn Vladimíra Bouzka dostal od klubu i dres se jménem "BOUZEK"
Foto: Jiří Koutník